Zakázaná smluvní ujednání

Obecná úprava zakázaných smluvních ujednání (nekalých podmínek ve spotřebitelských smlouvách) je obsažena v ustanovení § 55 občanského zákoníku. Toto ustanovení spolu s ustanovení § 56 občanského zákoníku představuje obecnou úpravu spotřebitelské smlouvy, kterou je nutné aplikovat na všechny spotřebitelské smlouvy, nikoliv pouze na tzv. smlouvy formulářové, jak je tomu v případě evropská směrnice, která nedopadá na smlouvy, jejichž podmínky jsou mezi spotřebitelem a poskytovatelem služby samostatně vyjednávány. Účelem evropské úpravy je postihovat pouze standardní formulářové smlouvy zpracované poskytovatelem služby.

Česká právní úprava je komplexnější a zavedla spotřebitelské smlouvy jako zvláštní kategorii závazků uzavíraných mezi poskytovatelem služby a spotřebitelem, na rozdíl od evropské úpravy, která s výjimkou regulace některých speciálních případů (distanční kontrakty, spotřebitelský úvěr, smlouvy uzavírané mimo obchodní provozovny) zavedla jedinou společnou právní úpravu spotřebitelských smluv (jak jsou chápány českým právem), a to prostřednictvím směrnice č. 93/13/EHS, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Tato směrnice je tedy částečně do českého práva implementována v ustanoveních § 55 a 56 občanského zákoníku.

Pokud jde po věcnou působnost, je česká právní úprava nekalých podmínek ve spotřebitelských smlouvách komplexnější, protože nerespektovala omezení věcného vymezení evropské směrnice, a její působnost tak dopadá na veškeré spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 52 odst. 1 občanského zákoníku (a § 262 odst. 4 ObchZ), tj. smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. Byť jde o přístup, kterým je do značné míry ovlivněna volnost smluvních stran (viz dále), je třeba jej zřejmě považovat za slučitelný s evropským právem, a to mimo jiné též s ohledem na princip minimální ochrany dle článku 8 směrnice č. 93/13/EHS.

§ 55

Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se nesmí vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení. To znamená, že postavení spotřebitele nesmí být zhoršeno a to ani s jeho souhlasem, naopak odchylky v neprospěch dodavatele možné jsou. Toto ustanovení se samozřejmě vztahuje pouze na právní normy dispozitivní povahy, od kterých se mohou účastníci soukromoprávního vztahu odchýlit, nikoliv na normy kogentní povahy, které platí pro účastníky soukromoprávních vztahů bez výjimky a účastníci se od nich nemohou odchýlit. Od dispozitivních norem je odchýlení možné, přičemž obsah dispozitivní normy bude použit podpůrně. Toto ustanovení není výsledkem implementace žádné směrnice, je pouze velice širokou extenzí, kterou směrnice Evropských společenství však nevylučují.

U stanovení § 55 odst. 2 je stanoveno, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která jsou vymezeny v § 56 (viz. následují výklad) se považují za platná, pokud se spotřebitel jejich neplatnosti nedovolá. Pakliže takové neplatné ujednání ovlivňuje přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách, která je předmětem úpravy Směrnice. Tato přímo ve své preambuli zavazuje členské státy, aby zabránily používání takovýchto nepřiměřených podmínek. Pro případ, že by tyto podmínky byly přesto použity, je nutné, aby nebyly pro spotřebitele závazné, a pokud by smlouva byla schopná existovat i bez těchto nepřiměřených ustanovení, aby bylo možné ponechat ji v platnosti. Tento princip je upraven v čl. 6 Směrnice a tímto ustanovením je proveden do české právní úpravy. Zákonodárce se snažil zabránit užívání nekalých podmínek a dosáhnout tak žádoucího výsledku, který spočívá s co největší ochraně spotřebitele, a to prostřednictvím tzv. relativní neplatnosti. Podstata relativní neplatnosti spočívá v tom, že právní úkon, které je v rozporu s § 56, je platný, pokud se spotřebitel neplatnosti nedovolá. V případě relativní neplatnosti se tedy jedná o podmíněnou platnost právního úkonu v tom smyslu, že se ponechává na uvážení spotřebitele, zda se neplatnosti dovolá či nikoliv, tj. zda smlouvu bude akceptovat včetně nepřiměřených podmínek v ní obsažených. Pokud bude tedy spotřebitel považovat právní úkon (smlouvu) pro své individuální soukromé zájmy vyhovující a přijatelný, neplatnosti se dovolat samozřejmě nemusí. Pakliže se však spotřebitel neplatnosti dovolá, právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají dojitím tohoto projevu vůle všem subjektům relativně neplatného právního úkonu. V případě, že se oprávněný spotřebitel neplatnosti úspěšně dovolá, je právní úkon neplatný od samého počátku.

Není nutné dovolat se neplatnosti přímo u soudu, ale postačí mimosoudní projev, který bude adresován účastníkům právního úkonu. Otázka relativní neplatnosti je v případě sporu zpravidla v soudním řízení řešena jako otázka předběžná. Vznikne-li mezi stranami spor, který bude mimosoudní cestou neřešitelný (strany se nedohodnou na akceptovatelném řešení), bude takovýto spor řešen v běžném občanskoprávním řízení. V české republice zvláštní typ soudní procedury, která by se vztahovala výlučně na spory ze spotřebitelských smluv.

Toto ustanovení umožňuje spotřebiteli dovolat se neplatnosti celé smlouvy – i přesto, že další ujednání smlouvy jsou platná – pakliže relativně neplatné ujednání ovlivňuje nepříznivě i platná ujednání smlouvy. V takovém případě se tedy spotřebitel může dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Ačkoliv § 55 odst. 2 zcela jasně odkazuje na relativní neplatnost, je nutné poznamenat, zda česká právní úprava je v tomto případě skutečně v souladu se Směrnicí, nebo nikoliv. I přesto, že znění občanského zákoníku relativní neplatnosti jasně stanoví, čl. 6 Směrnice nic o relativní neplatnosti nestanoví. Členský státům vzniká podle čl. 6 Směrnice povinnost stanovit, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro obě strany závaznou za stejných podmínek, může-li existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek. K této otázce se nepřímo vyjadřoval Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věcech C-240/98 až C-244/98 Océano Grupo Editorial SA v. Roció Muricano Quintero a ostatní ze dne 27.června 2000. Evropský soudní dvůr dovodil, že cíle sledovaného čl. 6 Směrnice by nebylo dosaženo, pokud by se spotřebitel musel sám dovolávat nepřiměřenosti takových podmínek. Na toto rozhodnutí Evropský soudní dvůr navázaly další. Je tedy zřejmé, že konstrukce uvedená v § 55 odst. 2 není provedením čl. 6 Směrnice a je třeba při výkladu přihlížet k samotnému textu Směrnice též judikatuře Evropského soudního dvora. Nepřiměřené podmínky by měly být posuzovány jako absolutně neplatné alespoň v určitém rozsahu, tj. neplatné bez toho, aby se této neplatnosti spotřebitel domáhal.

Potřeba posuzovat nepřiměřené podmínky jako absolutně neplatné, alespoň v určitém rozsahu, vyplývá i ze samotného občanského zákoníku, protože nepřiměřená ujednání budou často v rozporu s některým kogentním ustanovením občanského zákoníku nebo v rozporu s dobrými mravy. V takovém případě by akceptace zvláštnosti úpravy spotřebitelských smluv znamenala zhoršení postavení spotřebitele. Proto je nutné dovodit, že tam, kde je nepřeměřené ujednání ve spotřebitelské smlouvě v rozporu s kogentním ustanovením, půjde o neplatnost absolutní. To samé platí v případě rozporu s dobrými mravy nebo při obcházení zákona. Odborníci se proto domnívají, že požadavek relativní neplatnosti v případě nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách je nadále neudržitelný. Také odkazy na rozhodnutí Evropského soudního dvora, které sice neřeší, zda se má jednat o neplatnost relativní nebo absolutní, dovozují, že otázka nepřiměřenosti podmínek musí být posuzována z úřední povinnosti a nejenom k návrhu strany, navíc nezávisle na jakýchkoliv prekluzivních lhůtách. Tento výklad je nutné při aplikaci ustanovení § 55 a 56 preferovat.

Ustanovení § 55 odst. 3, které stanoví, že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější, je interpretačním pravidlem, které vychází z článku 5 Směrnice. Z tohoto ustanovení vyplývá, že podmínky spotřebitelských smluv by měly být vyjádřeny jednoduchým, srozumitelným jazykem.

§ 56

Úprava nepřiměřených podmínek je dále obsažena v ustanovení § 56 občanského zákoníku. Tato právní úprava samozřejmě vychází z čl. 3 Směrnice a v souladu s touto Směrnicí je rozsah nepřiměřených podmínek rozšířen. Podle Směrnice jsou podrobeny jejímu režimu pouze podmínky, které nebyly sjednány individuálně (byly sepsány předem a spotřebitel nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky), kdežto v případě české právní úpravy se úprava § 56 vztahuje na všechny podmínky ve spotřebitelských smlouvách bez ohledu na to, zda byly či nebyly sjednány individuálně. To znamená, že česká právní úprava nezahrnuje pouze standardní formulářové smlouvy, ale i individuálně sjednané.

Český zákonodárce je také přísnější při samotné formulaci jednotlivých nepřiměřených podmínek, které dle Směrnice mohou být nepřiměřené, ale nemusí, zatímco podle ustanovení § 56 občanského zákoníku jsou považovány za nepřiměřené vždy. Navíc Směrnice u jednotlivých podmínek stanoví v příloze různé výjimky, které do českého práva také nebyly převzaty. Česká právní úprava naproti tomu neobsahuje požadavek vyplývající z čl. 5 Směrnice, který stanoví, že v případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, aby byly tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Jak bylo již výše řečeno, česká právní úprava tuto povinnost nestanoví, a to ani přesto, že pochopení různých smluvních podmínek může být v praxi častým problémem. Přestože tedy toto ustanovení není výslovně provedeno, můžeme se domnívat, že jasnost a srozumitelnost textu podmínek vyplývá z obecného požadavku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu podle § 37 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které prakticky doslovně vychází z ustanovení článku 3 odst. 1 směrnice, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou rovnováhu v právech a povinnostech stran. Jde tedy o generální klauzuli, která vymezuje nekalé podmínky ve spotřebitelských smlouvách a zakazuje jejich použití. Vzhledem k tomu, že při překladu textu Směrnice se zákonodárce pokoušel o co nejvěrnější překlad, došlo v tomto ustanovení k zakotvení pojmu „dobré víry“, i přesto, že tento termín má v českém právním řádu jiný význam. Dobrá víra je chápána jako objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Na místo pojmu „dobrá víra“ by bylo v tomto případě vhodnější užít pojem „souladu s dobrými mravy“, i přesto, že užití tohoto termínu také není přesné, protože samotný překlad Směrnice se ani o jednom z uvedených termínů nezmiňuje. Požadavek dobré víry je tedy nutné chápat jako požadavek přiměřenosti podmínek s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu. To znamená, že je nutné nejprve posoudit rovnováhu práv a povinností smluvních stran a poté dále postupovat. Bude-li zjištěna nerovnováha k újmě spotřebitele, bude se dále zkoumat, zda se jedná o nerovnováhu přiměřenou nebo nepřiměřenou.

Ustanovení § 56 odst. 2 ObčZ pak přináší výjimku z principu zakotveného v generální klauzuli zákazu nekalých podmínek ve spotřebitelských smlouvách, když aplikaci uvedeného zákazu nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Tato výjimka vychází z článku 4 odst. 2 směrnice, bohužel však zásadním způsobem zkresluje jeho původní význam. Evropská směrnice totiž uvedenou výjimku podmiňuje tím, že tato ujednání jsou vyjádřena „jednoduchým a srozumitelným jazykem“.

Třetí odstavec § 56 ObčZ uvádí demonstrativní výčet zakázaných smluvních ujednání. Tento výčet tento výčet vychází samozřejmě ze Směrnice a její přílohy a tento výčet je z vetší části transponován do tohoto ustanovení. Povaha výčtu v českém zákoně může vzbuzovat dojem, že se jedná o podmínky, které bez dalšího jsou nepřípustné, tedy bez ohledu na to, zda zároveň spadají pod generální klauzuli ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ. Tak tomu ale bezesporu není. Jak vyplývá nejen ze systematického výkladu, ale též z výkladu konformním s citovaným článkem směrnice, jde o podmínky smluv, které mohou být považovány za nekalé, pakliže však samozřejmě mají vlastnosti nekalých podmínek stanovené generální klauzulí.

Příkladný výčet ustanovení § 56 odst. 3 ObčZ uvádí tyto typové zakázané klauzule:

a) Vyloučení nebo omezení odpovědnosti poskytovatele služby za jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví. (§420, OŠVV)

b) Vyloučení nebo omezení práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu. (§477, §499, Částečně bylo toto ustanovení inspirováno snad odstavcem 1 písm. b) přílohy směrnice č. 93/13/EHS)

c) Stanovení závaznosti smlouvy pro spotřebitele, zatímco plnění poskytovatele služby je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli poskytovatele služby.

d) Ujednání, které dovoluje poskytovateli služeb nevydat spotřebiteli jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s poskytovatelem služby či od ní odstoupí. (§451)

e) Ujednání opravňující poskytovatele služby odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli.

f) Oprávnění poskytovatele služby, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby.

g) Závazek spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy.

h) Ujednání dovolující poskytovateli služby jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě. (OZ výjimky finanční služby)

i) Ujednání stanovící, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo opravňující poskytovatele služby k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena. (výjimky jsou finanční služby)

j) Povinnost spotřebitele splnit všechny závazky i v případě, že poskytovatel služby nesplnil závazky, které mu vznikly.

k) Oprávnění poskytovatele služeb převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Řada ustanovení přílohy směrnice č. 93/13/EHS zůstala v českém právu z nejasného důvodu neprovedena, případně byla provedena zcela nedostatečně. Jde zejména o následující případy nekalých ujednání:

a) Nepřiměřeně vylučující nebo omezující práva spotřebitele vůči poskytovateli služby nebo jiné osobě v případě úplného nebo částečného neplnění nebo nedostatečného plnění jakýchkoli smluvních závazků poskytovatele služby, včetně vyloučení práva provést započtení dluhu vůči poskytovateli služby proti jakékoli pohledávce, kterou spotřebitel může mít za poskytovatelem služby.

Tímto ustanovením bylo zřejmě částečně inspirováno ustanovení § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku (viz výše), které je však omezeno výlučně na zákaz omezení odpovědnosti poskytovatele služby za vady a za škodu.

Rovněž ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ, které zakazuje obecně veškerá ujednání, která se odchylují od zákona v neprospěch spotřebitele, a spotřebiteli výslovně zakazuje vzdát se práv, která mu zákon poskytuje či jinak zhoršit své právní postavení, by nepřímo dopadlo i na klauzuli, jež by naplňovala citované ustanovení odstavce 1 písm. b) přílohy směrnice č. 93/13/EHS.

Přestože tedy výkladem konformním s evropskou směrnicí je s největší pravděpodobností možné tento zákaz dovodit, bylo by zvláště výslovný zákaz započtení, který je oblíbenou klauzulí zvláště všeobecných bankovních podmínek, žádoucí výslovně v českém zákoně uvést.

b) Požadavek, aby spotřebitel, který nesplnil své závazky, zaplatil nepřiměřeně vysokou kompenzaci.

Obdobně jako u shora citované zakázané klauzule, i v tomto případě je možné zákaz nepřiměřené náhrady dovodit z jiných ustanovení českého práva. Náhrada škody se totiž vztahuje na skutečnou škodu a ušlý zisk, který poškozený (tedy v daném případě poskytovatel služby) prokáže – taková škoda tedy nemůže být z povahy věci nepřiměřeně vysoká. Totéž lze říci i o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.

Z formulace evropské směrnice, která používá termín „kompenzace“, lze pravděpodobně dovodit, že ustanovení směrnice nedopadá jen na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, ale i na eventuální povinnost spotřebitele zaplatit smluvní pokutu. I v tomto případě bychom mohli vycházet z obecného zákazu zhoršení právního postavení spotřebitele dle § 55 odst. 1 ObčZ, k němuž by nepochybně sjednáním smluvní pokuty došlo.

c) Ujednání, podle nějž se smlouva uzavřená na dobu určitou automaticky prodlužuje, pakliže spotřebitel neprojeví vůli smlouvu ukončit a lhůta poskytnutá spotřebiteli k takovému oznámení je nepřiměřeně krátká.

Narozdíl od výše uvedených ujednání zakázaných přílohou č. 1 evropské směrnice č. 93/13/EHS, jejichž nepřípustnost v českém právu lze poměrně s jistotou dovodit z jiných ustanovení občanského zákoníku, v tomto případě lze vycházet výlučně z generální klauzule zakázaných nekalých ujednání ve spotřebitelských smlouvách dle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku.

d) Ujednání které opravňuje poskytovatele služby opravňuje určit, zda dodané zboží či služby je ve shodě se smlouvou (odpovídá uzavřené smlouvě) nebo mu dává výlučné právo výkladu jakéhokoli ustanovení smlouvy.

Ani tento zákaz není v demonstrativním výčtu ustanovení § 56 odst. 3 ObčZ uveden, a proto bude nezbytné se spoléhat na generální klauzuli dle § 56 odst. 1 ObčZ.

Teoreticky by snad bylo možné aplikovat též ustanovení § 55 odst. 3 ObčZ, které stanoví závazné interpretační pravidlo spotřebitelských smluv, neboť v pochybnostech platí výklad pro spotřebitele příznivější. Proto jakékoli ustanovení, které by dávalo poskytovateli služby možnost provádět závazný výklad spotřebitelské smlouvy, by s tímto ustanovením bylo v rozporu.

e) Omezení povinnosti poskytovatele služby dodržovat závazky, které na sebe vzali jeho zástupci (distributoři).

f) Podmínění závazků poskytovatele služby formálními požadavky.

g) Vyloučení či omezení právo spotřebitele podat žalobu či uplatnit jakýkoli jiný právní postih, zejména odkázání spotřebitele výlučně do rozhodčího řízení, nežádoucí omezení důkazních prostředků na straně spotřebitele, či přenesení důkazního břemene na spotřebitele, ačkoli dle zákona leží na jiné smluvní straně.

Právní následky (relativní neplatnost) použití zakázané nekalé podmínky ve spotřebitelské smlouvě určuje ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ, jak bylo zmíněno výše.

Jde o koncepci typické relativní neplatnosti, a proto se nekalé podmínky ve spotřebitelské smlouvě budou považovat za platné, dokud (a pokud) se jich spotřebitel nedovolá. S odkazem na ustanovení § 40a ObčZ se pak neplatnosti nekalých podmínek nemůže dovolávat poskytovatel služby, nýbrž pouze spotřebitel.

Spotřebitel se může dovolávat neplatnosti celé spotřebitelské smlouvy, pakliže příslušné nekalé ujednání přímo ovlivňuje i další ujednání smlouvy. Zřejmě má jít o ovlivnění, které má negativní dopad na spotřebitele, byť to z textu ustanovení § 55 odst. 2 ObčZ není patrno.

V naší spotřebitelské organizace jsme se nejčastěji setkávali s porušením výše uvedených ustanovené v případě uzavírání spotřebitelských smluv mezi spotřebitelem a bankovními instituty, které zcela běžně porušují ustanovení § 56 odst. 3 písm. h) občanského zákoníku, které stanoví zákaz jednostranné změnit smluvních podmínek bez důvodu sjednaného ve smlouvě. Toto ustanovení zcela běžně banky porušují i přesto, že takový postup je protiprávní. Naše organizace se proto snaží na tyto subjekty působit, aby se protiprávního jednání vyvarovali a postupovali v souladu se zákonem. Je nutné podotknout, že vzhledem k tomu, že právní povědomí českých spotřebitelů o této problematice obecně vzrostlo, klesá i počet dodavatelů, jejichž jednání je možné považovat za nekalé.